Brány (Vám, prátelé)
Trpíš pro lásky,
co se jen mihly jako kometa
a jimž obětoval bys
Snad i tu věčnost vesmíru...
Všechny ty vzkazky,
barvité jak obrazy Moneta,
ve svém srdci nechal sis
a teď ztrácíš se ve víru.
Přestože tu byli jiní,
pro které bys dýchal,
stavěl sis vlastní svět
z růží a šípů od Amora...
Proč tě z toho neviní,
že nechal jsi je za sebou
a že k nim se ti chce vracet
jako vyhoštěnci ze dvora?
Oni jsou ty brány tobě vždy otevřené,
srdce cennější nežli všechno zlato,
porozumění z masa a kostí,
naděje, víra v hmotném ztělesnění...
A tak poslouchej jen, stvoření rozbouřené...
Nikdy v životě nezapomeň na to,
Že oni jsou tvojí pevností,
která i oheň ve vodu promění.
PS