Cit v kraji z kamene
Na pláni rozseté šedé kameny,
co si to letní odpoledne
pronajala jenom naše láska...
Jestli vůbec byla.
Slunce ozářené tvými rameny,
kam jen chceš, tam vítr se pohne...
Starosti jsi jak napnutá páska
k odchodu vyzvala...
Tvůj pes za srnkou uháněl
nechávaje tě pouze a jen se mnou,
snad aby poznali jsme jeden druhého.
Mocný lesk v tvých očích se skvěl,
a činil tě tak skutečností nádhernou
už provždy vstupujíc do života mého.
A pak v objetí spočívali jsme na balvanu,
když slunce smutně zapadalo.
Vinu nesla hloupá nedočkavost všedního dnu,
že než odejít nám nezbylo.
PS