O přenádherné vile
Dýchal jsem pro umírání,
ježto nebylo nad ně.
V čase života vzývání
však náhle cítim se na dně.
Jednadvacet jar a lét
plynulo současně se mnou.
Zbývá ještě tolik met,
ale pořád dokola myslím
na tu sezonu jedinou.
Kdy ses zničehonic objevila
a byla mi vším.
Život byl jak přenádherná vila,
však teď netuším...
Netuším,
kam poděly se její základy,
vždyť zdály se pevné.
Dnes leží cihla po cihle
roztroušeny po šířce zahrady
Podívej na tu spoušť,
co jsme za sebou nechali...
Snad jsme se poznat neměli.
PS