Ztracená a ztracen
Chceš žít,
A přesto se neodvážíš otevřít oči.
Tvé mdlé já se v prostoru bezcilně točí...
Kam jít?
Kam jít, když nemáš mapu?
Tvou prchlivost snad chápu,
Ale tvé nářky...
Toužíš po křišťálové kouli,
jež ti poradí, kudy se ubrat...
VŠAK TI VŽDYCKY RADÍM, MOHU-LI
řekl ti sám život několikrát.
A tys jen obracela pohled
nechajíc se tmou pohlcovat,
zatímco světlo nadohled
jalo se tě zase jednou hřát.
Vždy jsem ti byl oporou,
přestože má vždy marná snaha
vlekla mne černou norou
a v zimě svlékala donaha.
A pak přes kůži a maso
prodrala se až k duši
a zlé věci jí našeptávala,
div že mé srdce ještě buší.
Jak z cigarety kouř
potáhl jsem z tvého smutku
a sám se teď lopotím.
Avšak kam?
Nevím vskutku.
PS